Borůvka vs. sarkoidóza 1:0

Můj nejdůležitější a nejosobnější článek na blogu, na který se chystám měsíce a bála jsem se, že ten okamžik, kdy ho můžu napsat, možná nikdy nepřijde.

A najednou, mám to za sebou. Přišel den, kdy cítím, že už se nemusím bát, že to zvládnu, že už to bude jenom lepší a lepší.

Poslední dva roky… to teda byl boj. A dva roky před tím jsem si usilovně zadělávala na moji nemoc. Uzavírám tedy období čtyř let, a začínám nové.

Než abych byla příliš ezo, bio a duchovní, musím uznat, toto období bylo potřebné. Abych dospěla, abych se srovnala. Abych si začala věřit. Abych zažila, co všechno dokážu, byť je to nemožné. Abych zjistila, co a kdo do mého života patří a kdo ne. Abych mohla tvrdě pracovat, když je to potřeba, a abych se nesnažila, když je lepší zůstat v pozadí. A abych rozeznala, kdy musím být akční a kdy jít proudem.

V mém životě se změnilo všechno. Opustila jsem stavařinu a svoji „jistou“ práci. Rozpadly a posílili se mi vztahy. Objevilo se mi v životě tolik úžasných lidí a příležitostí!

Co jsem se naučila? Nespěchat a být trpělivá. Lépe řečeno, že bych neměla spěchat a měla bych být trpělivá. Zas tak dokonalá nejsem ;) Ale už vím, že to, že se mi kvůli něčemu rozbuší srdce, neznamená, že bych měla skočit šipku do všeho ihned a z fleku.

Rozbuší srdce… to se mi poslední dobou stává často. Ale už to neberu jako povel konat. Užiju si to a nechám věcem volný průběh. Nic neuteče a vše má svůj čas. A taky už si nemyslím, že se svět beze mě nepohne. Pohne, už tomu věřím.

Mám práci, kterou doslova miluji. Pro kterou jsem schopna s radostí vstávat v 6:30. Pro kterou mi lidi poděkují a která má smysl. Je to obrovská svoboda a odpovědnost v jednom. Neříkám, že mě to občas neděsí… ale nikdy nic mě takto neinspirovalo, nehnalo dopředu. Je to úžasný pocit!

Co pro sebe dělám? Jak se to všechno srovnalo?

Nedokážu poskytnout jednoznačnou odpověď. Určitě mi pomohla strava. Určitě mi pomohlo, že jsem si v životě našla vlastní cestu a místo. Jsem si jistá, že jsem tohle nemohla zažít, pokud bych nevěřila, že je vše jen dočasné. Asi to byla dobrá kombinace všeho. Než abych popisovala detailně, jak přesně jím, co přesně dělám, popsala bych raději klíč k tomu, jak se rozhoduji.

Před půl rokem jsem viděla reportáž. Byl o paní, která má mimořádnou schopnost, dokáže navázat citlivější komunikaci se zvířaty. Jakoby jim rozuměla. Paní je psycholožka zvířat a pomáhá traumatizovaným mazlíčkům. Urovnává spory mezi zvířaty. Možná to zní trochu divně, ale myslím, že její práce je krásná. Pokud dokáže zahojit duševní rány týraného zvířete, které pak opět důvěřuji lidem, dělá tato paní nemalé zázraky. Paní má syna, v pubertálním věku, s těžkým autizmem a častými záchvaty. Mají psa, plemeno teda nevím, ale velké postavy, který je nejlepším kamarádem kluka. Je vycvičený, aby kluka chránil při záchvatech. Lehne si pod něho a chrání ho před vážným zraněním. Neuvěřitelné…

A teď přijde srdcervoucí část, toto je už druhý pes kluka. První, stejně vycvičený zahynul, měl pouze tři roky a podlehl epilepsii, stejnému stavu, kterému byl denně vystaven.

Stanete se tím, co zažíváte denně. Chováte se jako oběť? Stanete se obětí… Nepečujete o sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu? Nedivte se… Stydíte se, nevěříte si, podceňujete se? Vysmívají se vám, nevěří vám a budete nedoceněný…

Plány do budoucna? Dospět (aspoň trochu). Pracovat pro sebe, na sobě, ale i pro ostatní. Letos jsem se odhodlala opět studovat, chci se stát nutričním terapeutem a pomáhat lidem. Nabídnout komplexní péči lidem s autoimunitním onemocněním, aby se necítili bezmocně pod štítkem „neřešitelný“. Pokud totiž zápasíte s něčím podobným jako já, máte dva možnosti: vzdát se veškeré odpovědnosti a nechat se léčit v systému, který vás definitivně odepsal. A z toho nic pozitivního vzniknout nemůže. Nebo se na to vykašlat a vzít odpovědnost do vlastních rukou. Což ale je taky špatně, nemůžete se vykašlat na odbornou péči, nemáte na to dostatek znalostí a můžete si více ublížit. Já měla štěstí, našla jsem si odborníky, kteří opravdu léči a snaží se podporovat i osobní rozhodnutí nemocného. Ne, nejsem taková hrdinka, abych odmítla nařízenou léčbu bez toho, aby mě někdo znalý a zkušený podpořil a podržel. A taky vám to nedoporučuju, to není hrdinství ale zbabělost a zbytečný hazard se zdravím.

A můj prvořadý cíl? Udržet si tento současný pocit štěstí a spokojenosti.